Jmenuji se Ivo Karas a zabývám se historickou fotografií. Průběžně jsem si vybudoval fotokomoru, ateliér, ale hlavně vyrobil fotoaparáty, které jsou unikátní jak svojí konstrukcí a velikostí, tak i samotnou technikou fotografování – Ambrotypií. Tato technologie byla veřejnosti představena kolem roku 1850 Angličanem Fredefickem Archerem Scottem. Podstatou – nosičem obrazu je skleněná deska politá kolodiem, následně ponořená do roztoku stříbra. Takto postříbřená deska reaguje s některými solemi na světlo, takže je možné na ni pomocí objektivu exponovat (osvítit) obraz. Takto exponovaný zatím neviditelný obraz se stane viditelným až po vyvolávání, přerušení a ustálení. Celý proces musí probíhat přesně a rychle, protože se musí stihnout do několika minut než kolodium na skle zaschne, proto se Ambrotypie nazývá také „mokrý kolodiový proces“. Moje první experimenty nebyly příliš uspokojivé, ale díky píli, empirickému přístupu při procesu a postupným zvětšováním formátu až na 100x100cm, se moje fotografie staly světovým unikátem.
Mottem letošního ročníku je krása umění. Jak vnímáte krásu (v) umění?
Z mého úhlu pohledu je krása (jako prvek estetiky) synonymem umění. Každý ji vnímá jinak, intuitivně, ale u každého vyvolává pozitivum, proto se také lidé od nepaměti uměním-krásou obklopují. Moc „dokonalá krása“ ale často svádí ke kýči! Já však jako staromilec považuji za umění, dokonale zvládnuté řemeslo s invencí, která dělá umění uměním a která to obyčejné řemeslo na umění povyšuje. Na můj vkus je v dnešní době mnoho umělců a málo řemesla.
Jistě vaše díla vystavujete či prezentujete veřejnosti. Ta je mnohdy nejmenovaným kritikem umění. S jakými ohlasy se ve vztahu ke kráse umění setkáváte?
Setkávám se převážně s pozitivními ohlasy svých fotografií. Doslova nadšení však projevují osoby portrétované, které celý proces na vlastní kůži zažijí. Zprvu panuje napjatá atmosféra prosáklá vůni étheru, následuje obrovský záblesk světla, očekávání a nakonec výsledný obraz. Absolutně čistý, bez analogového zrna nebo digitálního šumu, obraz ostrý jako při pohledu do zrcadla. Toto považuji za krásu, která se nedá nijak reprodukovat, ta se musí vidět.
Co vám připadá krásné na vašem umění (myšleno technice, způsobu tvorby…)?
Nejkrásnější mi při fotografování připadá „okamžik pravdy“, jestli se dílo podařilo. Tomuto krátkému okamžiku se zvýšeným adrenalinem však předchází hodiny příprav (míchání chemikálií, sestavení fotoaparátu, scény, nasvícení, komponování, ostření atd.), které jsou stejně důležité jako samotná expozice a vyvolání. Forma je tedy u kolodiového procesu stejně důležitá jako obsah, protože i nepatrná nepozornost nebo nedůslednost může znehodnotit celé dílo.
Jak přistupujete k sebekritice své práce? Považujete svá díla za krásná? Pokud nejste spokojeni se svým dílem je to častěji protože se vám nelíbí vzhled či z jiného důvodu? Jakého?
Sebekritika a sebereflexe samozřejmě posouvá jednotlivce dál a je tedy prospěšná obecně – jak v řemesle, tak v umění. V tom mém řemesle je však sebekritika důležitá dosti značně, jelikož já vím, jakým způsobem lze to či ono na výsledném obrazu ovlivnit. Nikdo ale není neomylný, takže se čas od času i mně stane, že se fotografie z nějakého důvodu úplně nepovede. Nezoufám ale, protože u tohoto procesu je i cesta cíl.