Sochaři a manželé Alena Matějka a Lars Widenfalk žijí prostorem v okolí malé obce Betlém u Kamenice nad Lipou. Vedle starého stavení po předcích budují podle vlastních plánů nový dům s ateliéry i sklářskou pecí, ale uměleckým idejím podléhá i zahrada s růžemi a sochami či lipová alej s vyhlídkou do údolí a kopců jižních Čech. Alena Matějka absolvovala VŠUP v Praze v Ateliéru skla Vladimíra Kopeckého. Švédský rodák Lars Widenfalk vystudoval archeologii a dějiny umění na univerzitě v Uppsale a poté Norskou národní akademii výtvarných umění v Oslu se zaměřením na trojrozměrná díla a figurální sochu; Švédsko stále zůstává jeho rodinným i duchovním ukotvením. Během DOA představí manželé svůj depozitář v kostele sv. Martina a sv. Tobiáše v Dobešově, kterýžto prostor je současně pojat jako stálá expozice jejich soch a objektů. Pro všechny vnímavé příchozí je návštěva sakrálního místa ve spojení se skleněnými, žulovými i mramorovými sochami překvapivým a hlubokým zážitkem.
ALENA MATĚJKA
Studovala jste sklářské obory, jak jste se dostala k práci s kamenem?
Ve druhém nebo třetím ročníku na vysoké škole jsem měla potřebu kvůli designování foukaného skla naučit se sama tomuto řemeslu, abych celému procesu porozuměla. Proto jsem se odebrala do Kamenického Šenova, kde jsem dříve studovala Střední umělecko-průmyslovou sklářskou školu. Na sklářském učilišti jsem chodila do továrny Lustry v Kamenickém Šenově foukat sklo každý druhý týden, a to při studiu na VŠUP. Pracovali jsme v huti každý den od 6 do 12 hodin a já měla spoustu času toulat se po krajině po svých starých známých místech a objevovat i nové čedičové lomy.
Jednou, za ponurého podzimního dne, mě v jednom čedičovém lomu, ve kterém jsem byla obklopená fascinujícími vertikálními liniemi čedičových krystalů, zahalila mlha všude vůkol. Ocitla jsem se náhle v úplně jiném světě, a tam jsem měla jasnou vizi svého budoucího čedičového díla – instalace z čedičových sloupů, kterou jsem pak podle té vize zrealizovala. Nyní je ta instalace s názvem Cesta umístěna v podzemním gotickém sále zámku v Kamenici nad Lipou.
Vize byla jasná, zprvu jsem se zalekla té obrovské práce, ale začala jsem. V deštivém podzimu jsem chodila po lomech a vybírala kameny, které, když napadl sníh, jsem sama tahala na sáňkách k silnici. V mé alma mater mi o jarních prázdninách poskytli místo a dílny, kde jsem čedičové bloky mohla řezat a také si modelovat spojovací segmenty z hlíny. Ty jsem pak odlévala do skla ve svém ateliéru v Praze. To byly vlastně také první skleněné objekty, které jsem utavila sama.
Prvně jsem realizovala centrální část, takové symbolické „obydlí“ tvořené osmi čedičovými sloupy spojenými stříbrnými dráty a uprostřed propojenými černým krystalem Morion. Potom přibyla Brána „koncentrace“, a pak Brána „přechodu“. Celé toto uskupení lemovaly dvě řady čedičových sloupů, na nichž stály poháry opět ze skla a čediče, které měly evokovat naplňující se pohár života každého z nás.
Tato instalace „Cesta“ byla mou diplomovou prací, kterou jsem vystavila v podzemním sále Gorlice na Vyšehradě v Praze. Tam ji uviděla organizátorka švédsko-českého žulového symposia. Pozvala mě do Švédska, abych tam vytvořila žulovou sochu pro veřejný prostor. Bránila jsem se, že vlastně nevím, jak opracovávat kámen, zatím jsem jen řezala ty čedičové sloupy. Ona mě uklidnila, že se to naučím. Odjela jsem do Švédska a moje první žulová socha měla 7 tun! Ale hlavně jsem se tam setkala s Larsem a byla to láska na celý život! Bylo to v roce 2001.
Pečujete o krásnou zahradu, pěstujete růže, jak se prolíná příroda s Vaší prací?
Už jako dítě jsem o prázdninách u babičky chtěla mít svůj malý záhonek. Když jsem žila v Praze, pěstovala jsem na terase kaktusy. Teď mám víc místa, tak pěstuji různé květiny a růže, jejichž kráse jsme oba, Lars i já, propadli. Nořím se pohledem i nosem do jejich okvětních plátků a mám touhu je zpodobnit jako sochu. Tak to někdy i dělám.
Pracujete také s abstrahovanými tvary – větrníky, víry, různými pohledy skrze materiál. Jsou to současně, dalo by se říci, takové průhledy do jiných světů?
Posedlost světlem a průsvitností vycházející ze skla mě pohání, abych hledala i v kameni, tak těžkém materiálu, tyto kvality. A pak ty vířící průhledy jsou symbolem pro pohyb odtud tam. Z této strany na druhou stranu. Z této dimenze do jiné dimenze. Hranice mezi tady a tam. Tu stále hledám.
V čem je vaše a Larsova práce stejná a v čem odlišná? Jak se vzájemně inspirujete?
Lars pracuje intuitivně od začátku až do konce, já mám hned od začátku vizi, kterou se snažím naplnit. Lars mě naučil nechat sklo někdy surové, neopracované, podobné kameni – je to taková skandinávský syrovost. Co máme stejné je, že tvoříme vše podle citu, bez skic, bez velkých příprav. Lars mě inspiruje svojí volností a uměním uchopit okamžik. Také mi dodává odvahu realizovat cokoli. Je to můj rytíř v dobrém i zlém!
LARS WIDENFALK
Jste především figurální umělec. Tváře a postavy svých soch necháváte v kontrastu s méně opracovanými částmi kamene – jakým tvůrčím a koncepčním procesem tato díla procházejí?
Vždy mě zajímala historie a archeologie. Studium dějin umění a archeologie na univerzitě v Uppsale prohloubilo v mém vnímání téma ČASU, kterému se věnuji již dlouhou dobu. V těch starých řeckých a římských sochách bez rukou a nohou je určitý druh krásy. Zůstává jen trup nebo hlava. To ve mně probouzí fantazii, abych doplnil chybějící části. Méně je více… Otevírá to můj svět představivosti a doufám, že stejně to cítí i divák, který se dívá na mé sochy. Surové kamenné nebo skleněné části symbolizují historii, která se skrývá za tváří.
Kámen je kompaktní a ukazuje pouze povrch, což je také krása, ale sklo otevírá další dimenzi. Největším rozdílem při práci se sklem je neuvěřitelné množství práce a času, které to vyžaduje. Kámen je rychlejší umělecký materiál, hotový hned – no dobře, za týden, měsíc, dokonce i rok, ale je to práce v procesu. Sklo je předvídatelnější, alespoň pro mě!
Alena vás uvedla do práce se sklem; co vás na tomto materiálu inspiruje a v čem se váš přístup k němu liší od práce s kamenem?
Krása všech těch různých barev skla je úžasná! Průhlednost a hra světla jsou možné jen u skla…
Lev a pták jsou vaše symbolická zvířata, mohl byste prosím vysvětlit proč?
Je to velmi jednoduché, narodil jsem se 31. července – ve znamení lva. Hraji si s tím jako s mým alter ego… Máme velká ega, my umělci obecně, že ano? A když se moje alter ego stává éteričtější, používám sokola – protože je součástí mého příjmení. Je to něco pohyblivějšího a svobodnějšího, na půli cesty mezi nebem a zemí.
Jsou pro vás důležité vaše švédské kořeny?
MyslíM, že jsou mi vlastní… Kultura a léta strávená ve školách, na akademii… Jsou to vrstvy zkušeností a času. Mají pro mě stejný význam jako mých 25 let společného života s Alenou. Stejně jako naše dlouholetá práce v italském městě Pietrasanta.
Nedokážu posoudit, co bylo nejdůležitější, zda to, že jsem se narodil ve Švédsku. Ale právě teď je pro mě nejdůležitější inspirací moje žena Alena, její práce, zahrada a energie, naše rozhovory a její kritický pohled na věc.
