Drahomíra Maloušková žije a pracuje v Budišově u Třebíče, ale během roku ji potkáte jako organizátorku výtvarných kurzů napříč celou republikou. Na Fakultě výtvarných umění VUT a Pedagogické fakultě MUNI v Brně prošla ateliéry zaměřenými na malířství a na volnou tvorbu a v současné době se věnuje jak malbě, tak videím či práci s kartonem. Během DOA otevírá Drahomíra Maloušková dveře svého ateliéru i domova. Návštěvníci si mohou být jisti jejím vstřícným výkladem, ale také prostorem pro vlastní fantazii.
Věnujete se i poezii. Kombinujete básně s výtvarnou tvorbou nebo plynou samostatně? Naznačujete v obrazech to, co je vyřčeno v básních?
V té podstatě, esenciálně, to rozhodně spojené je. A odráží se to i v názvech obrazů. Hodně mi na tom záleží – třeba do třech slov vtěsnat všechny významy. Necítím to tak, že bych měla divákům podrobně vysvětlovat, co všechno se může v obraze odehrát, ale jen jim trošku nastíním, jak to mám já. Do poezie dávám osobnější témata. Ale v obrazech je, myslím si, více obecné vyznění, ta část, která se dá vztáhnout i ke zkušenosti ostatních lidí nebo společnosti. V obou případech ale pracuji s odpovědností. Když otevřu něco těžkého, tak je to moje odpovědnost a to autorství má najednou úplně jiný rozměr. Pravdivost. Autenticita neznamená, že musím za každou cenu dělat něco šokujícího nebo originálního. Můžu, samozřejmě. Ale myslím si, že k té upřímnosti se má vztahovat i pokora.
Vysočina
Od malička nás doprovázel šum lesa
i tam kde z lesa kostry zbyly
šuměl
mohli jsme to cítit ale necítili
i ze dřeva jsme
jak tupé špalky
Zahrabali jsme kostry do země
poplakali a pili
a radovali se z nového růstu
že i po nás kostry zbyly
a nové hluché špalky
zas pokvetou
Propojujete figuraci s přírodními motivy, ruce se vztahují k rostlině, v názvu obrazu můžeme číst „Pramáti Borovice“, z čeho vychází tato blízkost?
Přirozeně se mi tady ty věci spojují dohromady. Vím, že lidem, co mají nějaký splín, pomáhá práce rukama. Může to být právě péče o rostlinu. A z úsloví podat pomocnou ruku pak najednou vznikl ten název Pomocná rostlina. Takže já to takto propojuju s tím, že podle mě umění patří k
životu a nedá se to oddělit – to, co člověk zažívá po generace, vztahování se k přírodě, ke krajině, k půdě. A ta Pramáti Borovice… Na našem pozemku roste obrovská jedle. A já jsem vždycky měla dojem, že je na ní něco jedinečného a posvátného. Stojí tam jako solitér, což je pro tak obří
strom příznačné. Od dětství jsem měla pocit, že ona nepatří na ten pozemek jako součást našeho majetku, ale ten pozemek patří k ní. A my tím pádem patříme také k ní. Je to takový ochránce. A zažila jsem to i u jiných lidí, kteří měli k nějakému stromu podobný vztah –
konkrétně na usedlosti Naděje v Čechách jsem potkala právě tu borovici, která to tam všechno hlídá, taková Pramáti. Na plenéru jsem ji tam tehdy namalovala a nazvala pak Pramáti Borovice celou výstavu. Hledala jsem slova, která budou mít ten správný význam –toto je ta moje poezie
ve dvou slovech. Slovo Pramáti je sice familiární, ale přitom je důrazné a všechny nás spojuje. Pramáti je přísná, ale i ochranitelská a vystihuje i ty společné kořeny a sdílenou moudrost.
Často používáte v motivech odkazy na rodinu – Babiččina citera, Dědečkova krabička, strom prorůstá vyšívaným ubrusem…, téma kořenů je pro Vás zřejmě zásadní.
Tyto prarodiče jsem právě vůbec nepoznala. Znám je tedy z vyprávění, takových rodinných legend, a mám je spojené s těmito jednoduchými předměty, které po nich zůstaly a které ve mně evokují něco obecného, jako ta rozbitá citera. Je zajímavá jako předmět, který už pozbyl svoji
funkci. Což je taky téma, které mě zajímá v malířství – užitečnost, neužitečnost a funkce předmětů i uměleckých produktů. A protože třeba ta citera je rozbitá a nedá se na ni hrát a ani to už nikdo v rodině neumí, je to opravdu legenda. Uměla to jen prababička a tím to skončilo. Souvisí to všechno i s máchovským romantismem, oxymóronem, zborcené harfy tón… Takové dědictví našeho romantismu i to, jaký máme vztah k naší krajině a k věcem. Že jsme kontrastní národ. Drama nebo nějaký melancholický či molový podtón – to je pro nás typické.
Na Vašich obrazech se mnohdy překrývá více plánů malby, jedná se i o více světů v jedné ploše?
Určitě ano, většinou jde o vytvoření nebo propojení více skutečností do jedné situace, která má potom často i to archetypální vyznění. Nebo třeba časové roviny, které máme tak trochu uměle rozdělené na minulost, přítomnost a budoucnost, můžou být úplně jinak. Jazyk obrazu takové věci umožňuje. Můžou mít úplně jiný rozsah, nebo se všechno může odehrávat současně. Protože ta situace či prožitek, který je nadčasový, nebo řekněme naddimenzionální, vyžaduje, aby tam ty roviny byly vyjádřeny naráz. Každý si pak může připomenout svůj zážitek, nějak si to doplnit. Uvidí něco, co vlastně už zná, a najednou mu to sepne. A pak zjistí, že je to něco, co máme společné. Vůbec nemám za to, že by lidé měli mít z obrazu jenom ten zážitek, který z toho mám já. A jestli jim to něco dá? Možná. A možná přijde i negativní reakce. Ale člověk si tím tříbí i svůj vkus a svoje vnímání a třeba bude mít potřebu jít na další výstavu. A tak si k sobě umění pustí.
Od 27. srpna do 4. října 2026 proběhne výstava obrazů Drahomíry Malouškové v Reynkově galerii na Staré radnici v Havlíčkově Brodě. V neděli 4. října povede autorka kurz zaměřený na práci s kartonem a světelnou kresbou v GMVHB – v muzeu.