Kateřinu Čaňkovou můžeme znát jako kurátorku Reynkovy galerie a produkční kulturních akcí na Staré radnici v Havlíčkově Brodě. Škála jejích dovedností a aktivit je však mnohem širší. Ke studiu na brněnské FaVU VUT v ateliéru nefigurativního sochařství Jana Ambrůze připojila šperkařské vzdělání u Evy Eisler na pražské UMPRUM a souběžně se věnuje jak designu a šperku, tak i vlastnímu svatebnímu studiu. Návštěvníkům DOA představí Kateřina svůj ateliér s dílnou v Chlístově, kde si mohou všichni zájemci – včetně těch nejmenších – vlastnoručně vyzkoušet výrobu šperků.
Ateliér K. O. V. neboli Koncept – Objekt – Význam je zaměřen na spojení řemesla, především šperkařského, a individuálního uchopení designu. Vytvořila jste si nějakou vlastní filozofii, se kterou přistupujete k umění, ke šperkům?
Ateliér K.O.V. jsem studovala ještě za vedení Evy Eisler. Každé zadání, které jsme zpracovávali, bylo založené na konceptu. Ve své práci mám spíše různé principy, které mě v tvorbě baví. Jsou to různé technologické vychytávky. Například ráda řeším zapínání, nestavím ho do vedlejší role, ale chci, aby bylo zajímavé a dobře technicky funkční.
Anebo mě baví hrát si s tím, aby byl šperk variabilní. Vyrobila jsem třeba krychličky z tenkého drátu, které se nošením sami pomačkají a takovou neřízenou deformací vznikne osobní podoba brože. Nebo skládačky, kdy si můžete nějaký barevný prvek vyměnit a přizpůsobit podle sebe. Nebo si ze šperku můžete některou část sundat a hrát si s ní. Vychází to z toho, co sama dělám – často si takto s věcmi mimoděk pohrávám v ruce.
Jak se rodí podoba snubních prstenů? Přicházejí snoubenci s vlastní představou nebo si vyberou z Vašich předchozích návrhů?
Vytvářím prstýnky především na míru. Takže se s lidmi potkám a buď se podíváme na nějaké inspirační obrázky, abych se chytla toho, co se jim líbí, nebo se často bavíme jen o příběhu, který by ten prstýnek měl nést – co třeba ty dva lidi spojuje a co se na tom šperku může odrazit. Snubní prstýnky se často dědí po generace. Můžu je snoubencům roztavit a stejný materiál použít na jejich nové prstýnky. Nebo jednou jsem do nových zlatých snubáků vsazovala stříbrné srdíčko z poděděného šperku po babičce.
Těch poloh je mnoho a kolikrát je to detail, který je schovaný a o kterém ví jen ti dva lidé, kteří prstýnky nosí. Zároveň mají u mě v ateliéru lidé možnost si prsteny i sami vyrobit. Třeba naše snubní prstýnky dělaly naše děti. Jsou postupy, jak to udělat úplně jednoduše přes voskové modely. Přesně toto si mohou zájemci vyzkoušet i na Dnech otevřených ateliérů.
Spoluzaložila jste dokonce vlastní svatební studio Holky z louky, povězte nám o něm, prosím.
Holky z louky vám udělají celou svatbu na míru. Nebo pomůžeme nevěstě doladit část, se kterou potřebuje pomoci. Tady na Chlístově máme sklad nejrůznějších dekorací, děláme kompletní svatební grafiku, ty prstýnky, ale také vše naplánujeme a domluvíme, zařídíme externí dodavatele a nakonec celou svatbu koordinujeme. Děláme vše úplně na míru, hrajeme si s detaily. Mám ráda, když je možné v tom jednotném duchu provázat celou svatbu – od svatebního oznámení až po večerní party a třeba i dárky pro hosty.
Vracíte se i k volnému umění, k sochařství?
Málokdy. Na větší věci není poslední dobou prostor ani čas. Sochy jsem si nejvíc užila při škole, jezdila jsme na různá sympozia… Teď dělám spíš věci na zakázku. Jsem moc ráda, že jsem letos dostala možnost navrhnout pro Havlíčkův Brod Výroční ceny města. Už v roce 2020 jsem vyhrála podobnou soutěž, kterou vyhlásila Praha 1, aby ocenila své občany. Vymyslela jsem tehdy princip betonového základu a šperku, protože mi přijde, že spousta těch ocenění zůstane někde zaprášených na poličce, a to je škoda. Tady mohl betonový základ zůstat vystavený, ale malý kousek bylo možné nosit jako brož, takový metál. No a ta brodská cena funguje na stejném principu. Betonové písmeno H, které je od roku 2024 už zažitým symbolem našeho města, a knírek, který na něm drží skrytým magnetem a nese letopočet a název kategorie oceněné osobnosti. Tím pádem se může knírek odepnout a sloužit jako brož nebo magnet na lednici, zkrátka jako něco, co má ten člověk víc na očích a co mu bude připomínat, že si město váží toho, co dělá.
Pracujete na Staré radnici v Havlíčkově Brodě jako kurátorka Reynkovy galerie a produkční kulturních akcí, co je náplní Vaší práce?
Je to taková práce snů. Často se mě rodiče při studiích ptali – co budeš s touhle školou dělat? Já se sice o svou budoucnost nebála, ale odpovědět jsem taky neuměla… Spoustu let se moje práce při škole odvíjela od různých zakázek. Ale to je i v jiných oborech, ta nejistota, že teď něco doděláte a nevíte, co bude dál. Pak přišly děti, návrat do Brodu… A tady jsem se jednou velkou náhodou dostala na radnici, když jsem na poslední chvíli zachraňovala jednu instalaci. A oni tenkrát neměli jasný plán pro Reynkovu galerii, která tam nově vznikla při celkové rekonstrukci budovy. Ten prostor je úžasný, nese v sobě kus historie. Ty klenuté okouřené stropy… a vůbec celá rekonstrukce radnice je citlivě uchopená. Takže já jsem původně začala pracovat jako kurátorka galerie, ale pak se k tomu nabalila spousta dalších projektů. Letos se staráme o nově vzniklý architektonický manuál, pracujeme na navigačním systému města, na moji hlavu spadá i půlka organizace Trhů řemesel nebo Štáflova paleta, Noc kostelů, jóga na radniční zahradě… Je to pestré, občas všeho nad hlavu, ale s tímhle skvělým týmem, co na Staré radnici máme, se to dá všechno zvládnout.