Narodila jsem se do umělecké rodiny Florianů, kde mě obklopovalo umění všeho druhu. To dalo nenásilný, ale pevný základ k umělecké dráze. Od dětství jsme my děti malovaly, nebo jsme strýci Michaelu Florianovi, grafikovi, pomáhaly s tisky novoročenek u jeho ručního lisu. Tatínek Jan Florian byl sochař, malíř, restaurátor a vůně lipového dřeva, terpentýnu a barev byl pro mě nejlepší Chanel. Po maturitě jsem nevěděla, co se životem. V komunistickém režimu na nás žádné pracovní vyhlídky nečekaly. Byla jsem obdařena přemírou energie a já nevěděla, do čeho ji vložit. Trpěla jsem úzkostmi a uzavřeností. Až jednoho letního odpoledne mě vůně ateliéru přemohly. Jako blesk z čistého nebe mě uhodila myšlenka: „Tohle taky chci. Já budu malovat.“ Takže jsem vzala v místním JZD místo uklízečky, což mi zajistilo mnoho volného času. Práce byla za 3 hodiny hotová a zbytek jsem mohla věnovat tvorbě a vyučit se u tatínka i restaurování obrazů a soch.
Jaké využíváte materiály a techniky?
Momentálně maluji hlavně olejomalby na 100% lněném plátně. Baví mě obrazy podmalovávat a vrstvit, kdy spodní barvy místy prosvítají. V mládí jsem se učila i na kopírování – hlava Krista od El Greca nebo romantická krajina od Kosárka. Byla to přesná malba. Postupem let jsem rukopis uvolnila. Další techniky jako akryl, grafika, pastel, malba na zeď mi nejsou cizí. Doma jsem vymalovala několik stěn.
Jaké nejzajímavější dílo se ve vašem ateliéru nachází?
Ke každému obrazu mám osobní vztah a mám ho ráda, je zajímavý. Když jakýkoliv obraz dokončím, naplňuje mě to radostí. Momentálně vystavuji obrazy ve výklencích nádvoří hradu Roštejna. A ta nová zajímavost visí tam. Je to obraz se Sherlockem a další s Poirotem, oba s vilou mého dědouška Josefa. Jsou to vzkazy všem, co obtěžují svými smyšlenostmi o majetku Florianů, vytváří předsudky a odcizené prostředí. Hlavně to platí pro badatele, co své smyšlenosti o zániku knihovny Josefa Floriana jsou schopni šířit tiskem. GDPR jim vůbec nic neříká. Přitom i badatelé si celé roky skvosty z knihovny půjčovali na věčné časy. Moje obrazy proto nesou název: „Já vím, cizím do toho prd.“
Mottem letošního ročníku je identita a rozmanitost. Projevuje se ve vašich dílech? Dokážete popsat jak?
Mé náměty jsou osobní, i když jsou na zakázku. Rukopis, barevnost, vnitřní nastavení se nedá nikdy popřít, přestože náměty jsou různé. Každý člověk je originál.
A tak pro mě nejdůležitější je hledat a vyhmátnout to nejosobnější, co cítím a vidím vnitřně, v různých fázích života. To pro mě často není těžké. Od dětství mi čas od času někdo vyčítal, že jsem příliš svá, že nejdu s „davem“. To je vtip, co? Já myslela, že je to moje přednost :D, nepřizpůsobit se, pokud cítím, že něco není ono.
Můžete nám představit některé vaše nejoblíbenější dílo? Jaký příběh se za ním skrývá?
Jen pár obrazů mám neprodejných. Jedním je olejomalba s námětem našeho dvorku s dědouškem Josefem Florianem, vydavatelem Dobrého díla. V náručí drží svoji pravnučku Verunku, naši dcerku. Před 7 lety zemřela. Proto jsem obraz nazvala Brzy spolu. S rodinou žiji v dědouškově rodném domku. Velmi často si uvědomuji přítomnost prožitých dnů mých předků na tomto místě. Věřím, že ti na zemi jsou propojeni s těmi na věčnosti, obzvláště, když je mezi nimi milující vztah. Ráda si s těmi z druhého břehu povídám, modlím se za ně i prosím o pomoc.
Máte nějaký tvůrčí sen nebo cíl, který byste si chtěla v budoucnu splnit?
Můj sen je stále stejný. Život naplnit dobrými dny a malovat až do smrti. A chtěla bych překročit s obrazy hranice země, nejen virtuálně. A k tomu bych ráda vydala další sbírku poezie a sepsala vzpomínky na rodinu Florianů, vilu dědouška Josefa, kde jsme s tetami a strýci prožili jedinečné dětství i mládí. Doprovázeli jsme je ve stáří a byli jsme přítomni i jejich odcházení. Smrt nám byla přirozenou součástí života už v dětství.
Odkaz na medailonek.