Jmenuji se Vendulka Prchalová a výtvarnu se věnuji už od střední školy. Díky podpoře mých rodičů jsem mohla vystudovat sklářskou uměleckou průmyslovku v Železném Brodě. V podstatě od té chvíle je umění přítomné v mém každodenním životě. Většinu z něj jsem zatím věnovala studiu pod vedením různých výtvarníků, ať už to byl Bořek Šípek, Ilja Bílek nebo Rony Plesl. Studium jsem zakončila teprve loni, obhájením doktorského projektu na UMPRUM v Praze.
Tahle moje nekonečná studia byla zaměřená na sklo, takže je nejspíš logické, že se ve své práci převážně věnuji tomuto materiálu. Je to takové začarované médium, ke kterému když jednou přičichnete, už je těžké se k němu nevracet. Tak se stalo, že má asi nejvýraznější díla vznikají ze skla, původní českou technologií skleněné tavené plastiky.
- Mottem letošního ročníku je krása umění. Jak vnímáte krásu (v) umění?
Krása je velmi zvláštní pojem… Dlouho jsem vnímala krásu jako nedostatečný motiv pro tvorbu, ale čím jsem starší tím víc si uvědomuji jak je to slovo tvárné, jak se promítá do všeho. Pro mě je asi nejkrásnější umění, to které není pouze estetickým zážitkem, který cílí na naši primární představu krásy, ale přináší něco víc, ať už svým významem, vizualitou nebo technologií. To je pro mě asi ta moje „krása“, která nemusí odkazovat k líbivé estetice, ale taky klidně může…. Abych to zamotala ještě víc 🙂
- Jistě vaše díla vystavujete či prezentujete veřejnosti. Ta je mnohdy nejmenovaným kritikem umění. S jakými ohlasy se ve vztahu ke kráse umění setkáváte?
Myslím, že to nedokážu říct…. Přeci jen žijeme v kultuře, kde stále není úplně zvykem, že by vám na vernisáži vaší výstavy přišel někdo sdělit, že se mu to nelíbí… Většinou se k vám přímo dostanou jen pozitivní ohlasy – nebo tak to aspoň mám já. Otevřená kritika je vzácná…. Pokud se vůbec setkávám s nějakými negativními ohlasy přímo, je to většinou o snaze pochopit co a proč dělám, ve smyslu „já tomu nerozumím, nevím proč to děláte a k čemu to je“ než ve spojitosti s fyzickou podobou samotných objektů… A to jsou upřímně otázky, které si často ve slabších chvílích kladu sama… V mojí sociální bublině je asi krása, tak trochu něco jiného než líbivý vizuál…
- Co vám připadá krásné na vašem umění (myšleno technice, způsobu tvorby…)?
To je další otázka, kterou nedokážu zodpovědět…. Já totiž svoje práce většinou za krásné nepovažuji – respektive je tímto způsobem nehodnotím. Můj způsob práce (a to i v rámci budování základní myšlenky a vizuality) je spíš analytický. Pokud se nejedná o užité předměty, většinou sleduju jiné záměry než je vytvoření nějaké konkrétní hmoty, ta sama vyplyne z rešerše a rozkladu tématu, které si zvolím. Mám své práce ráda, ale myslím, že bych se nikdy bez vnějšího zásahu ani nezaobírala otázkou, zdali jsou krásné. Asi ano – svým způsobem… Když už z žádného jiného důvodu, tak proto, že jsou ze skla.
- Jak přistupujete k sebekritice své práce? Považujete svá díla za krásná? Pokud nejste spokojeni se svým dílem je to častěji protože se vám nelíbí vzhled či z jiného důvodu? Jakého?
Na tuhle otázku jsem vlastně už odpověděla… Mě krása – v konvenčním smyslu toho slova – zajímá jen málo. Myslím, že ta krása, na kterou cílím, je tak nějak osobnější, což znamená často hůř čitelná… Nestává se mi, že bych byla s nějakým hotovým dílem nespokojená…. Pro mě to jednoduše znamená, že není hotové… Ale je pravda, že v posledních krocích se často jedná o vizuální úpravy a hledání správných proporcí, vždy však směřujícím k naplnění cílů, které jsou většinově o specifické artikulaci nějakého tématu, než o naplnění představy o kráse.
Ateliér Vendulky Prchalové jste mohli navštívit v rámci Dnů otevřených ateliérů na Vysočině v roce 2023.
