Vlastimil Šenkýř působí jako pedagog na Akademii ve Světlé nad Sázavou v Ateliéru design interiéru. V roce 2023 byl oceněn titulem Učitel Vysočiny. Ve své vlastní tvorbě se věnuje sklu, keramice a šperku a v nedávné době získal prestižní cenu na Czech Design Week v Praze. V rozhovoru nás provede především světelskou Akademií a procesem tvorby interiérových objektů od návrhu “k doteku”.
Představte nám prosím Ateliér design interiéru; jaké dovednosti studenti získají?
O Ateliér design interiéru je velký zájem. V prvním ročníku studenti procházejí průpravou kresby, modelování a tvorby modýlků. Ve druhém ročníku je taková specialita naší školy, kdy se půl roku věnují porcelánu a keramice a půl roku sklu. To studentům přiblíží, jakým způsobem tyto materiály fungují, a můžou to následně aplikovat v rámci svých návrhů ve třetím ročníku, kdy se začnou učit ve 3D programech. A ve čtvrtém ročníku se věnují především maturitní práci, která obnáší nejenom práci ve 3D, ale i technické výkresy a nacenění interiérů na konkrétní zadání.
Vznikl také předmět, který se jmenuje Úvod do výtvarné praxe, kde se studenti dozvědí, jak to funguje v uměleckém světě – ať už se jedná o sebeprezentaci, sociální sítě, verbální projevy, cenotvorbu, tak i jaký je rozdíl mezi inspirací a plagiátorstvím a jaká jsou jejich autorská práva. A k našemu potěšení, studenti, kteří jsou aktivní a pořádají vlastní výstavy už na střední škole, se začali o tyto důležité věci zajímat.
Naši studenti se často hlásí na vysoké školy, a to jak na design interiéru, tak na různá jiná zaměření. A mohu říct, že úspěšnost přijetí je vysoká.
Váš ateliér přesně naplňuje jednu z interpretací letošních DOA „od pixelu k doteku“, tedy přenos grafického návrhu do materiálu. Vytvářejí si studenti modely a finální objekty sami nebo spolupracují s jinými obory Akademie?
Záleží na zadání a jejich myšlence. Buď si vytvoří dílo zcela sami a nebo máme úžasnou možnost požádat o spolupráci další ateliéry a dílny, ať už je to ateliér šperku, kovu, truhlárna, brusírna nebo školní huť. Studenti tam přijdou s konkrétní myšlenkou, většinou s technickým výkresem, popíší, co by potřebovali, a ve spolupráci s daným ateliérem si svoji vizi zhmotní. Pak studenti ví, co další obory obnášejí. Například u skla si sami vyrobí formu, na huti jim to vyfouknou a ta postprodukce už je zase na nich – broušení, pískování, lakování.
Mladým lidem bývá dnes často připisována přílišná připoutanost k virtuálnímu světu. Jaká je Vaše zkušenost?
Z jedné přednášky jsem si přinesl myšlenku, že dnešní generace je schopná vnímat více aspektů současně. Probíral jsem to se studenty a oni jsou opravdu schopní vás poslouchat, číst na telefonu a u toho ještě zaslechnout něco v rádiu. Opravdu zvládají víc věcí najednou a říkali, že jim to nečiní problém. A vlastně ty telefony používají spíš jako takový bonusový materiál třeba na vyfocení procesu práce, postnutí na sociální sítě. Neznamená to ale, že by spolu nekomunikovali mimo sítě.
V rámci prezentace studentům někdy doporučuji spolupracovat s AI jako je například Canva. Když máte třeba poptávku na nějakou větší zakázku, tak studenti mají vizi, dokážou ji udělat ve skice, v designové skice, dokážou ji popsat, ale přece jen je velmi náročné poutavě prezentovat svoji práci klientovi. A pokud v tomto bodě využijí umělou inteligenci, která jejich myšlenku dotáhne do zajímavé vizuální podoby, tak za mě je to v pořádku.
Navíc mám neuvěřitelně šikovné studenty. Udělají si v telefonu třeba základní ilustrace, animace. Když jsme tady měli workshop s disignérem Michalem Pražským, kdy měli dělat moodboard (pozn. koláž obrázků, předmětů či textů vyvolávající pocity spojené s produktem) na zadané téma a celé to vytvářeli v telefonu, vypadalo to naprosto profesionálně.
Ve své tvorbě rád experimentujete s materiály, technikami, Vaše práce mají také konceptuální charakter, odkud čerpáte inspiraci?
Inspiraci čerpám především ze stvoření vesmíru a souvislostí, které jsou s tím spjaté.
Moje hlavní myšlenka je, že vytvářím různé horniny a nerosty, které vypadají jako vytvořené přírodou, ale jsou definovány jako umělé. A já ve svých tvůrčích procesech zkoumám hranice pojmů – lidé dokážou vstřebat jen malou část toho, co se děje okolo nich, a kvůli tomu všechno doslova šuplíčkují. Ale jsou věci mezi nebem a zemí, které nedokážeme vysvětlit, a to mě fascinuje. Například když vytvářím ty umělé nerosty, tak mi něco nesedí – materiál, ze kterého vytvářím dílo, je přírodní a já jako člověk jsem vytvořen také přírodou, tak jak je možné, že vznikne umělý materiál? Ano, máme tady jasné definice, co je umělé, třeba změna chemické vazby. Ale když na počátku byl hvězdný prach a z něj vznikly různé substance, tak jak je známe dnes, tak kde je ten prapočátek toho, co je přírodní a co umělé? A to jsou ty tenké hranice, které mě baví zkoumat.
A co se týče konkrétních vizí, tak jsem dospěl do roviny, kdy se mi o těch věcech zdá. Mám svoji vizi nebo zadání a pak počkám na spánek nebo polobdělý stav během usínání a probouzení. Chodíval jsem na meditace a naučil jsem se nechat plout volný tok myšlenek. To, co si máte zapamatovat, si zapamatujete, zbytek odpluje. Třeba při loňské kolekci jsem nechal pracovat tvůrčí proces především ve snech. Když jsem se probudil, pořád to tam bylo a během dvou dnů jsem udělal vzorky a fungovalo to přesně tak, jak se mi zdálo. Byl to ale dlouhý proces, než jsem dospěl do tohoto bodu. Naučil jsem se pracovat s tím, že když mě něco nebaví (někdy se ale musíte kousnout a jet, je to náročná branže) a mohu si to dovolit, tak nepracuji na sílu a čekám na správný moment, protože z té práce to jde neuvěřitelně cítit.
