Petra a Eduard Sejákovi se seznámili na Akademii výtvarných umění v Praze. Oba pocházejí z jižní Moravy, přesto si pro společný život vybrali podlipnickou Řečici. Návrh rodinného domu se dvěma ateliéry i jeho realizace je dílem Eduarda Sejáka. Petra vystudovala restaurování v ateliéru prof. Karla Strettiho, Eduard sochařství u prof. Jindřicha Zeithammela. Využívají při práci možnosti moderních technologií nebo se uzavírají do soustředěného světa mezi pigmenty a sochařskými dláty?
PETRA SEJÁKOVÁ
Na střední škole jste studovala malířství, jak Vás napadlo věnovat se restaurování namísto vlastního umění?
Vždycky jsem měla ráda dějiny a historii a bavilo mě i malovat. Ale měla jsem raději to starší umění a říkala jsem si, že restaurování je dobré propojení.
Pochybujete někdy, zda jste neměla jít jinou cestou? Vracíte se k volné tvorbě?
Teď o tom hodně přemýšlím. U restaurování jsem spokojená, mám to v takových vlnách a potřebuji to střídat. A třeba to staré umění, nebo to, co právě restauruji, mě inspiruje k nějakým vlastním věcem. Ráda bych malovala krajinu. Dřív jsem ji vůbec nedělala, ale jak jsme se přestěhovali, tak Vysočina mě oslovila, jak je malebná. Nedivím se, že tady žilo a žije mnoho malířů. Nebe se mi moc líbí. Když vyjdu na kopec, tak je všechno kolem mě, na té vyvýšené planině, jsem tam jako nad krajinou.
Je restaurování samotářská práce a případně – vyhovuje Vám to?
Jde hlavně o tu trpělivost, že sedím a i týden dělám tu stejnou věc – třeba škrabu skalpelem křídu, pořád a pořád… Většinou si něco musím pustit. Ale zase mi to přijde skvělé, když tady mám okno a koukám do té krajiny. Že pak člověk vyjde ven a rychle se zregeneruje. Což v Praze moc nešlo.
Při restaurování je důležité důkladné poznání autorova rukopisu a složení vrstev malby. Jak Vám mohou pomoci současné technologie?
U obrazu je to určitě UV osvětlení, které zobrazuje laky. Tedy staré laky, které světle září takovou žlutozelenou barvou. A tam vidím, jestli ten lak je rovnoměrně nanesený, nebo jestli někde je, někde není. A vidím tam dobře přemalby, které byly dělány později právě na ten starý lak. A ty nezáří, takže ty se tam zobrazují jen jako tmavé oblasti. Takže to se dá využít při snímání přemaleb i těch starých zežloutlých laků.
Další možnost je infra světlo. Tím lze vidět skrz barevnou vrstvu. Tam vidíte hlavně podkresby či přípravné kresby, což je důležité, když chcete zjistit, jestli je dílo originální. Protože když malíř hledá ty tvary, tak jsou tam různé změny té podkresby. A naopak, když je to kopie, tak se tam může objevit síť, podle které si to přenášeli.
A pak je počítačová tomografie, která projde celou sochou a zobrazuje, z kolika částí je složená, nebo i zobrazí charakter dřeva. A taky je tam dobře vidět polychromie – v jakých vrstvách se tam vyskytuje a i použití olovnaté běloby, která září. To je historický pigment a prakticky na každém díle se vyskytuje. V 19. století se začalo užívat zinkových a dalších bělob, takže lze dobře rozlišit, co je stará věc a co novější nápodoba.
Jaké je to dotýkat se obrazů namalovaných před mnoha staletími?
Určitě je v tom napojení na toho autora. Takový pocit, že mu vidíte pod ruce, jak to stavěl tu věc, a jdete tou jeho cestou znova. Třeba tady u toho gotického reliéfu se mi líbí, jak ty věci vyrůstají z té přírody, že prostě vzali nějaký strom a z té úplně přírodní věci vzniklo umělecké dílo. Takové propojení přírody a člověka, jeho myšlení i doby. A u novějších věcí je to zase setkání s tou osobností, že máte pocit, že toho člověka trochu poznáte. Prostě setkání s tím člověkem a s tou dobou.
EDUARD SEJÁK
Jaká byla Vaše cesta k sochařství?
Cesta byla postupná. Otec měl kamenosochařství a začal mě to taky učit. Šel jsem na střední školu do Hořic, ale nebyl jsem úplně vyhraněný, jestli budu kameník nebo kuchař… Vaření mě taky bavilo a přišlo mi to kreativní. V Hořicích jsem byl spíš reprodukční sochař, dělali jsme kopie, ale taky jsme jezdili s kamarády na Umprum do Prahy na výstavy závěrečných prací. Ani po střední jsem nebyl rozhodnutý, ale rok jsem restauroval v Olomouci a začal jsem se připravovat na přijímačky na AVU. Původně jsem se hlásil právě na restaurování, ale pan Siegl mi řekl, že ty moje volné věci jsou dobré a nechápe, proč se hlásím k němu. Ukázal je Jindřichu Zeithammlovi a další rok už jsem chodil na konzultace k němu.
Jakým směrem se právě ubírá Vaše tvorba? Pracujete s kamenem, keramikou, sklem…
Na AVU jsem nechtěl dělat z kamene, že jsem to do té doby dělal pořád. A chtěl jsem dělat spíš modelované věci. Ale pak to vždycky skončilo na tom, že se to muselo formovat a bylo to složitější i nákladnější a já jsem na ty formy nebyl tak precizní… Takže jsem stejně…, no, Jindřich mi říkal – zkus ten kámen, tobě to půjde! A tak jsem si udělal jednu dvě věci z kamene a zjistil jsem, že jsem se zbytečně trápil s těmi jinými postupy. A teď se ke kameni vracím zase naplno. Jenže ty kameny nikam do galerie nenastěhujete. Akorát třeba v Broumově za klášterem jsem vystavoval (klášterní zahrada při Galerii Dům). Chtěl bych udělat pár věcí menších nebo i zapojovat sokly a kovové prvky. Aby to byly takové věci, co se dají vzít do náruče, i z té keramiky. Chtěl jsem zapojit i sklo, ale to bude asi trvat delší dobu. Na to menší měřítko si musím zvyknout. Nemáte tam to, že vás to přesahuje velikostí. Není tam taková monumentalita. A je to těžké, aby to nebyl jen šperčík do interiéru.
Pracujete s grafickými programy?
Byl jsem jeden semestr na architektuře na Umprumce a snažil jsem se naučit ve 3D. Miloval jsem Tonyho Cragga, který s tím byl průkopník v sochařství. Třeba minulý rok jsme dělali takový menhir a měl jsem k tomu malý model z kamene a ten jsem potom vzal za kamarádem architektem, který mi to namodeloval ve 3D. A pak se z toho udělal render (pozn. vytvoření reálného obrazu na základě modelu), kdy vlastně pohled té kamery obchází kolem sochy, která už je usazená v krajině nebo na louce. To se dalo investorovi ke schválení a na základě toho se to potom dělalo.
A přemýšlím, že z těchto bílých kamenů bych chtěl dělat takové organické tvary a udělal bych si model, jak to pěkně vejde do toho kamene. Takže možná budeme kameny skenovat a potom to namodelujeme tak, aby byl ten organický tvar přímo na tvar konkrétního kamene. A ten model vytiskneme na 3D tiskárně. A potom už se to klasicky zvětšuje na sochařská kružidla. Ale je to dobré hlavně na prezentaci – člověk musí tu myšlenku předat objednavateli v nějaké pochopitelné formě a patnácticentimetrový model, když mu to přinesete namačkané z hlíny, tak nevypadá až tak zajímavě…
Jakým způsobem a jaké kameny si vybíráte?
Pracuji s náhodou nebo vycházím z tvaru kamene. Prostě přijdu do kamenolomu a tam jsou připravené rozestavěné kameny. Já si je projdu a vyberu si ty, které se mi nejvíc líbí. A člověk si to nějak z hlavy seskládá na sebe, že by to takhle mohlo být. A vyberu si co nejvíc divokých tvarů. Pořád se mi to vlastně opakuje, že to je nějaká větší hmota, ze které něco trčí, někam to míří…
Mám rád tvrdé kameny, co se dají leštit a mají potom krásné mramorování. Ale jsou super i ty černé, žuly a čediče nebo křišťanovické diority. Ale je to zdlouhavé… Ale na tom pískovci, no, mám to jako odpočinek. Jak je měkký, tak je to jako tahy štětcem. Mně to připadá, že si maluju!
