MgA. Matěj Zámečník vystudoval broušení skla a tavenou plastiku v Železném Brodě a sochařský i malířský obor na Fakultě umění a designu Ladislava Sutnara v Plzni. Sám pochází z Prahy, ale silné rodinné kořeny ho poutají do Úsobí u Havlíčkova Brodu. Zde také nalezneme jeho detašované pracoviště a otevřený ateliér.
Působíte jako pedagog, pořádáte plenéry, kde se mohou studenti vzájemně ovlivňovat, inspirovat. Vidíte u nich po takovém intenzivně stráveném čase posuny v práci, v myšlení?
Původně vznikly plenéry pro moje dospělé studenty a na jejich popud. Vzpomněl jsem si i na svoji babičku, která byla vyučená malířka skla a chodila tady v Úsobí do malířského plenérového kroužku. Přišlo mi smysluplné na tuto tradici navázat. Běželo to tehdy při sklárnách a někteří chlapi prý na to žárlili – ženy tam trávily hodně času. A tak jsme začali jezdit do Úsobí, k Větrnému Jeníkovu a malovali jsme tady po okolí. Postupně jsem to rozšířil na svoje mladší žáky. Za ty už má ale člověk zodpovědnost, takže to dělám na soukromé bázi a zvu si ty děti, u kterých tuším, že to smysl má, vidím u nich tu bytostnou potřebu tvořit. Taky se stalo, že mi někdo nesedl tím způsobem, jakým o tom přemýšlel nebo jak si toho vážil, a proto už jsem ho znovu neoslovil. Takže z těch dětí, co tam beru, cítím, že se posouvají, protože to je vidět na těch výkonech. Vidím posun v uvažování i že z toho přes rok čerpají a věřím, že smysl to má. Byť je dnes tlak na to, aby se umění vyvíjelo jinými směry, ta řemeslná stránka tady byla vždycky a já věřím tomu, že tady vždycky bude. Někdo se vždy rád podívá na hezky namalovanou krajinu.
Popíšete prosím blíže dřevěnou sochu Portrét médií a sociálních sítí (pranýř)?
Byla doba, kdy jsem učil různé osobnosti a vždy, když máte nějakou osobnost, byť je to váš kamarád a vy ho vnímáte kladně, tak někdo ho tak vnímat nemusí a musíte počítat s tím, že v těch sociálních bublinách budou lidi, kteří budou nadávat, kteří by to nahlas nebo do očí v životě neřekli, ale anonymně to napíšou. Socha Pranýř je z doby, kdy mi chodilo hodně hejtů, ale je tam i návaznost na věci, které se děly v době covidu a je to spojené s mojí největší výstavou NEjistoty jisté NEdoby (Týnec nad Sázavou, 2022), což byl dozvuk té covidové doby. Takže tato věc souvisela s mojí určitou popularitou i nepopularitou a byla i pohledem na to, jak se tou dobou věci vyvíjely. Ale myslím, že je nadčasová.
Pracujete s grafickými programy?
Odjakživa jsem inklinoval i ke grafickým věcem, pracuji s počítačovými editory a kromě volné tvorby a pedagogické činnosti dělám i drobné grafické práce – tím se vysloveně bavím – například plakáty pro různé komorní koncerty, hodně pro naši školu. Dělám také ilustrace a začal jsem se zabývat i kybernetickou malbou, takže jsem si ty svoje obrázky i rozhýbal, což mě dost baví. Takže k tomu mám kladný vztah. Není to můj dominantní tvůrčí projev, ale udělám si všechno – natočím video, sestříhám, natočím si zvuk. Nedávno jsem natočil i pohádku, kterou jsem sám napsal – Kocour Bonifác (na mém youtube kanálu). Také jsem vášnivý hráč a sběratel wargamingu, účastním se turnajů a maluju miniatury, takže ano, tady ta média používám hodně a přijde mi to přirozený ta média k tomu dělat.
Ve Vaší tvorbě dominují figurální náměty, často autoportréty, motiv kočárku a dětí, současně se ale objevují zbraně, lebky, vojáci – cítím tam velké napětí mezi světem osobním a vnějším. Je pro Vás umělecká práce katarzí, která následuje po přenesení zmíněného napětí třeba na plátno?
Samozřejmě, že každý obraz je řešením nějakých osobních stavů mysli, ale rozhodně by měl mít v sobě ukrytou nějakou naději. Vždycky se na svých obrazech snažím, aby to napětí a ta existencionální témata byly vyvážené alespoň nějakým drobným kouskem naděje, která dokáže v tom obraze převážit. Není to o negaci, ale o zvládnutí negace a o tom, jakým způsobem se člověk dokáže vypořádat s těžkou situací. A zrovna autoportrét, myslím, je naprosto zásadní u spousty autorů. Je to takto – přemluvte někoho, ať si vám na osm hodin sedne, a třeba i několik dní v kuse. Nejdřív to každý nadšeně slíbí, ale po prvních čtyřech hodinách už bude mít problém. Sám sobě člověk posedí tak dlouho, jak dlouho je ochoten sám se sebou pracovat. Tudíž ten rozhovor sám se sebou je velmi těžký, a tím je vlastně i zajímavý pro toho pozorovatele. Hlavně je ale důležitý pro toho autora, protože vy se poznáváte. Jak říká jeden z mých učitelů, Boris Jirků, když poznáte sebe, poznáte vesmír. Je v tom velký kus pravdy a když poznáte tu krajinu vlastní tváře a vlastní psychiky, tak se vám potom daleko líp pracuje a žije s těmi dalšími obrazy. Proto dělám ty autoportréty pravidelně a často a v různých formách.
